Des dizaines de blessés, des manifestations dans les rues, des magasins fermés, des routes bloquées, des liaisons téléphoniques rompues. Voilà à quoi ressemblait la situation quelques heures seulement après le coup d’État qui a renversé le gouvernement actuel au Soudan lundi.

Vojáci vedení Abdalem Fattáhem Burhánem zadrželi většinu členů vlády včetně premiéra Abdalláha Hamduka a vyhlásili v Súdánu výjimečný stav. Oznámili také rozpuštění Hamdukova kabinetu, který měl zemi dovést k volbám po svržení někdejšího prezidenta Umara Bašíra v roce 2019.

Jak už to tak během vojenských převratů bývá, Buhrán odmítá, že by armáda v zemi provedla převrat. Svržení vlády označuje za nezbytné opatření, které súdánský lid ušetřilo občanské války, v hlavním městě Chartúm je ale patrná jiná realita. V ulicích se od pondělí srocují davy lidí, kteří proti svržení vlády hlasitě demonstrují.

„Súdán je specifický případ, který se ale dá zobecnit i na celou Afriku. Zjednodušeně tam dochází ke střetu mezi občanskou společností a vojenskými představiteli, kteří mají silné vazby na politiku a ekonomiku. V Súdánu před dvěma lety svrhli 30letou vládu prezidenta Bašíra, svérázného politika s diktátorskými manýry. Pak nastalo přechodné období společné vojensko-civilní vlády, po celé dva roky jsme ale viděli, že mezi oběma složkami dochází k boji a jedna se snaží získat pravomoci na úkor té druhé,“ říká pro iROZHLAS.cz afrikanista Vilém Řehák.

Súdánští vojáci se podle odborníka Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) následně začali obávat omezení jejich role ve prospěch občanské společnosti, jejich nejistota nyní vygradovala natolik, že v zemi vojáci vedení Buhránem uspořádali převrat.

„V Africe to je takový typický rys, který nyní platí i v Súdánu. Armáda začne mít pocit, že by mohla ztratit svou moc, snaží se proto přechod k demokracii blokovat nebo zvrátit,“ vysvětluje Řehák, proč k vojenskému puči vlastně došlo.

Rok plný převratů

Realita, jakou momentálně zažívá súdánský lid, se ale v posledních měsících odehrála hned v několika afrických zemích.

I když nešlo o typický převrat, k vojenskému převzetí moci došlo v první polovině letošního roku ve středoafrickém Čadu. Poté, co zemřel tamní prezident Iriss Déby, který vládl posledních 30 let, převzala moc vojenská rada v čele se synem zesnulého prezidenta Mahamatem Idrissem Débym.

Také v Čadu se v následujících týdnech začaly shromažďovat davy lidí, kteří se rozhodli proti nástupu nové vlády protestovat. Čadské bezpečnostní složky na demonstrace reagovaly střelbou do lidí, kterou několik protestujících nepřežilo.

Po Čadu následoval puč v Mali, které se už několik let potýká s velice nestabilní bezpečnostní situací způsobenou zejména posilováním islamistických radikálů. Po neshodách o složení vlády malijská armáda koncem května zadržela tamního prezidenta i premiéra a v čele země následně stanul velitel junty, plukovník Assimi Goita.

Další převrat se v uskutečnil v září v Guineji, kde vzbouřenci z řad speciálních jednotek zajali prezidenta Alphu Condého, pozastavili platnost ústavy, rozpustili všechny instituce a uzavřeli pozemní a vzdušné hranice. Za převratem stála elitní jednotka, které velel bývalý příslušník francouzské Cizinecké legie Mamady Doumbouya, právě ten se 1. října stal prozatímním prezidentem.

„Mali a Niger jsou země, které se v uplynulé dekádě staly velice nestabilními z důvodu rostoucího islámského džihádu, ať už spojeného s Al-Káidou, nebo Islámským státem. Jsou to velmi slabé státy, kde má armádní puč daleko větší pravděpodobnost. V Guineji pak šlo o důsledek dlouhodobé politické nespokojenosti a zejména kroku prezidenta, který se za hranou ústavy nechal zvolit na třetí volební období. Takže i tady jde o důsledek politické krize,“ vysvětluje Řehák.

Série převratů, kterou v letošním roce prozatím uzavírá aktuální dění v Súdánu, nicméně začala už koncem března. Skupina nigerijských vojáků tehdy vpadla do prezidentského sídla a pokusila odstartovat puč, který ale nevyšel.

Sahel, zdroj nestability

Dění posledních několika měsíců už během září kritizoval generální tajemník OSN António Gutteres. Varoval, že jsou „vojenské převraty zpět“, tento týden pak dokonce hovořil o „epidemii převratů“, které musí Rada bezpečnosti bránit.

Zhoršující se trend naznačuje také nedávná studie vědců Johathana Powella a Claytona Thyneho, na kterou upozorňuje britská BBC. Podle ní se od konce 50. let na černém kontinentě uskutečnilo více než 200 pokusů o převrat a asi polovina z nich byla úspěšná. Nejčastěji k nim docházelo od 60. let do roku 2000, kdy proběhly průměrně čtyři převraty za rok. Podle Powella byl tento trend dán hlavně vysokou nestabilitou, kterou země zažívaly v letech po získání nezávislosti.

„V afrických zemích panovaly podmínky, jako je chudoba nebo špatná ekonomická výkonnost, které převratům běžně předcházejí. Navíc pokud v zemi jednou proběhne puč, je to často předzvěst vzniku dalších,“ cituje BBC Powella, podle kterého ale četnost převratů v Africe v letech 2000 až 2019 poklesla. V uplynulých dvou desetiletích tak průměrně proběhly dva za rok, letošek tedy vybočuje.

Vrací se tedy Afrika do období před rokem 2000, kdy byly převraty a krvavé revoluce na kontinentě častější, než v uplynulých 20 letech? Podle odborníka AMO je to spíš než o celoafrický jev problém oblasti Sahelu, ve které kromě Čadu, Mali, Súdánu nebo Nigeru leží například i Mauretánie nebo Senegal.

„Súdán nebo také Guinea leží na okraji Sahelu, oblasti islámského džihádu. Mluvíme o pásu zemí, který je dlouhodobě periferií Afriky. Jsou tam slabé státy, slabé ekonomiky. Pokud se podíváme na západní, ale také střední, východní a jižní Afriku, přeci jen vidíme, že politická stabilita je tam o něco větší. Můžeme se bavit, o tom, do jaké míry je demokratická, či autoritářská, pravděpodobnost převratu je tam ale nižší než v Sahelu,“ míní Řehák.

„Neřekl bych tedy, že jde o nějakou celoafrickou tendenci a že bychom měli očekávat další vlnu převratů po celém kontinentu. Sahel je ale v tuto chvíli velmi kritická oblast – vnímá to také Evropská unie, proto tam působí evropské jednotky. Kritickým faktorem je tedy politická a ekonomická slabost těchto států,“ dodává.

Hrozba pro investice?

Prudkému nárůstu počtu převratů v letošním roce se věnuje také nedávná analýza americké televize CNN, podle které může současné dění vést k „návratu éry, kdy byly převraty normou“. Tyto náhlé změny vlád přitom podle ní ohrožují demokratizační proces, kterým Afrika prochází v posledních desetiletích.

„Tato rostoucí pravděpodobnost převratů činí Afriku obecně méně předvídatelnou a stabilní a nevhodnou pro investice, což by nakonec mohlo tamní ekonomickou situaci ještě zhoršit,“ tvrdí v analýze politický analytik Remi Adekoy.

Podle českého afrikanisty samozřejmě platí, že každý převrat znamená nejistotu, která může zahraničí investory určitým způsobem znejistit, v konečném důsledku ale nevidí dopady na Afriku jako celek tak dramaticky.

„Ať už převrat proběhne z jakéhokoliv důvodu, znamená přerušení politického vývoje a nejistota je samozřejmě to nejhorší, co může být. Z psychologického pohledu mají převraty určitě dopad na investory a zvyšují jejich nejistotu, na druhou stranu ale vidíme, že to nemá dopad v podobě znárodňování nebo narušení ekonomických aktivit,“ podotýká Řehák.

Podle něj se navíc vojenští vůdci vždy snaží investory ujistit, že ekonomika poběží stejně jako doposud.

„Vojáci mají ekonomické zájmy a často velmi dobře vědí, co pro ně zahraniční investice znamenají. Snaží se proto dávat najevo, že investoři nebudou převratem nijak ohroženi. Převrat v Guineji z minulého měsíce je toho ukázkovým příkladem. Po převratu byl vyhašen zákaz vycházení, přechodná vojenská vláda ale rovnou řekla, že to neplatí pro těžební sektor,“ dodává odborník, podle kterého tak převraty z dlouhodobého hlediska nevedou k tomu, že by investory od Afriky odrazovaly.

Kromě zahraničních investorů ale země hrají také o poskytování rozvojové pomoci, která do Afriky plyne hlavně ze západních zemí. Převraty přitom mnohdy bývají důvodem pro pozastavení finančních injekcí, které Západ chudým zemím Afriky poskytuje. Posledním příkladem se stalo rozhodnutí Spojených států, které ihned po pondělním převratu pozastavily Súdánu pomoc ve výši 700 milionů dolarů, tedy asi 15,5 miliardy korun.

„Zejména Evropská unie, ale také Spojené státy mají normativní předpoklady toho, jak by spolupráce s Afrikou měla vypadat. Určitě nechtějí podporovat vojenské převraty nebo porušování lidských práv a zastavení rozvojovou pomoci je velmi silná páka, kterou Západ má. Hlavní část rozvojové pomoci totiž do Afriky míří právě ze Západu, jsou tam ale také další aktéři, mezi kterými je Rusko nebo Čína,“ připomíná Řehák.

Poslední dva zmiňované státy ale na rozdíl od západu žádné demokratizační podmínky při spolupráci s africkými zeměmi neuplatňují. Zkušenosti přitom ukazují, že pokud západní státy svou pomoc chudým africkým zemím stáhnou, otevírá to prostor právě takovým hráčům, jako jsou Moskva nebo Peking.

„Číně je popravdě řečeno jedno, jestli bude komunikovat s civilním prezidentem nebo vojenským vládcem, pokud tam bude moct dál dělat vlastní byznys. Určitě tedy existuje riziko, že pokud Západ pomoc zastaví, může tam vstoupit jiný aktér. Je ale třeba vnímat i to, že Rusko sice má v Africe vlastní zájmy, nemá ale tak velké finanční zdroje, aby mohlo konkurovat ostatním. Čína zdroje má, vidíme ale, že se její ekonomický růst zpomaluje a že ani objem čínských peněz do Afriky neroste. Ani Čína tedy není bezedný měšec,“ uzavírá Řehák.

Eliška Kubátová

Sdílet na Facebooku

Sdílet na Twitteru

Sdílet na LinkedIn

Tisknout

Kopírovat url adresu

Zkrácená adresa





Kopírovat do schránky

Zavřít